 |
| Odkaz na album 5.7.14 Terezín & Litoměřice |
V době, kdy jsme s tímto plánem začínali, se tam nacházelo asi 38 klasických kešek, které provázeli postupně po celém městě. Jenže přišli povodně a došlo k obnově jen asi 18. I to je poměrně úctyhodné číslo. Vzhledem k tomu, že se zatím zaměřujeme pouze na klasiky, tak jsme se po ostatních druzích nepídili, ale číslo by se jistě vyšplhalo ještě o pěkný kousek výš.
18 bylo číslo, které by nám stačilo, ale při pohledu na mapu a zjištění, že se poblíž nachází ještě město Litoměřice, které nabízí, taky cca dalších 18 klasických krabiče
k, padlo rozhodnutí, že se nejspíš podíváme i tam.
Nějaký den před odjezdem, se předpovědi začali poměrně slušně různit, ale všechny se shodly na tom, že bude nevyzpytatelno. Raději jsme tedy do báglů přihodili i pláštěnky.
Ty se na konec ukázali, jako velmi vhodné. Sotva jsme vystoupili z vlaku, tak přišel mrak a začalo krápat. Přechod z Bohušovic nad Ohří na kraj Terezína, však utekl rychle, takže déšť, už trochu vydatnější nás zastihl až u židovského hřbitova na kraji města, kde jsme se, ač neradi, už opravdu museli navléknout do pláštěnek. Byly jsme s nevyzpytatelnem smíření, takže návrat na vlak nepřipadal v úvahu. Ba co, sice pršelo, ale hřbitovu to dodávalo na atmosféře.
Tady tedy začala naše kačerská výprava, sebráním první místní kešky. Pohled na spoustu bezejmených hrobů a mezi nimi stojící krematórium, nebylo nic pro slabou povahu.
Dále nás pak naplánovaná trasa vedla kolem Terezína, po cestách vinoucích se přes masivní valy, které zde obkličují celou velkou pevnost, která je dnes normálním městečkem Terezín, kde žijí normální lidé a užívají si náporu turistů. Nicméně stěny, které jsou kompletně kolem celého města jsou vskutku impozantní.
Oběd, který se skládal z řízku v chlebu, jsme strávili na pietním místě v severní části města, kde jsme krom kešky narazili i na prapodivnou sochu představující nejspíš modlícího se člověka, kde nápis na ceduli poblíž hlásal, že v těchto místech bylo do řeky Ohře vhozen popel dalších 22 000 vězňů.
Odtud nás kešky zavedli do centra velké pevnosti, kde se krom běžných obydlí nacházel obří dóm v římském stylu. Vedle něj se na náměstí vyskytovalo muzeum Gheta, kam jsme se nevydali, protože chvilku před naším příchodem se tam nahrnuli tři autobusy cizinců.
Další cesta pak vedla k malé pevnosti, která kdysi sloužila právě jako koncentrační tábor. Před ním se na obrovské ploše rozléhá národní hřbitov, kde byly pochovány další tisíce vězňů. Místo neskutečně smutné, kde dominantou je Davidova hvězda a kříž s trnovou korunou.
Původně jsme se chtěli podívat i přímo do útrob koncentračního tábora, ale vstupné 210,- za dospělého, tak úplně nezapadlo do našeho low price plánu, takže jsme to u brány otočili se slovy, že tu nejsme naposledy. Na chvilku jsme zapadli do café baru Auto muzea, kde jsme se osvěžili pivkem, a kam jsme nakoukli jen tak zkraje. Jedná se o údajně soukromou sbírku, kde se nachází cca sedmdesátka aut, motorek a i jedno letadlo. Jelikož nejsme žádní motorističtí nadšenci, tak nám letmý pohled stačil.
Během pivka, dvou, se nám krásně vyčasilo, a tak padlo rozhodnutí, že se tedy nakonec vydáme i do Litoměřic. Bohužel počasí vydrželo jen na přechod do města a začalo se zase poměrně rychle kazit, takže jsme si prohlédli Litoměřické Mírové náměstí, které skýtá pohled na pár fakt krásných budov, včetně jedné gotické, u které jsme nemohli uvěřit, že to není součástí nějakého většího komplexu, a že to je opravdu pouze barák. Byl fakt nádherný.Odtud nás kešky zavedli na blízké Dómské náměstí, kde se nachází pěkný katolický dóm s přilehlou věží, která je s dómem spojena hradby připomínajícím mostem.
Vzhledem k tomu, že se počasí kazilo čím dál víc a i nám už pomalu docházel čas, prošli jsme se místním parkem podél Labe, kde se zrovna konal jakýsi hudební festival alternativní hudby, což prostě nešlo vydržet poslouchat, tak jsme to tam příliš neprotahovali. Asi jsem byl jediný komu to vadilo, protože lidi nadšeně tleskali, ale podle mě byly jen zlití ne-li zhulení. Nejzajímavější pak na parku byly jeho obyvatelé, kteří sem chodili relaxovat a to mnohdy až extrémně, protože než jsme došli z jednoho konce na druhý, potkali jsme jednu nudistku, která nám bohužel znemožnila odlov jedné kešky a dva naháče, kteří se rozhodli, že dnes pokoří proud Labe, ale moc dobře jim to nešlo.
Jedna missnutá keška, nás trochu zamrzela, ale náladu nám hned zlepšila jiná, s příhodným jménem Netopýr vodní, která se nacházela pod můstkem přes říčku na konci parku. Muselo se k ní vodou, po kluzkých kamenech, takže jsem byl velice rád, že jsem nic nepil, protože bych se jistě vykoupal.
Tou dobou už počasí vypadalo, že na nás padne půl nebe, bylo dusno a co nepadalo z nebe, tak lilo ze mě, takže jsme se rozhodli Litoměřice opustit, odlovit poslední dvě kešky v Terezíně a rychle na vlak. Po kontrole času se totiž ukázalo, že už je šest a mohlo by se klidně stát, že nestihneme už žádný rozumný spoj. Nasadili jsme tedy tempo, které Ivě neudělalo v tom dusnu moc dobře, takže jsme to na krajíčku Terezína chvilku rozdýchávali. Čas se krátil a nejspíš nervozita, abychom se moc nezdrželi zapříčinila, že jsme předposlední kešku nenašli, ale i tak bylo naše skóre solidní. Takže odchyt poslední kešky a kontrola odjezdů vlaku, na který jsme to už měli cca půl hoďky cesty.
Naše obava ze stíhání vlaku se potvrdila, protože kontrolou spojů jsme zjistili, že poslední osobák pojede v půl osmé, což už jsme nestíhali, ale naštěstí v osm jel ještě přímo na Prahu rychlík, což bylo v pohodě. Byly jsme fakt rádi, že jsme se nikde nějak výrazně nezdrželi, protože úplně poslední vlak směrem na Prahu vyjížděl v půl deváté, který už byl s přestupem v nějakém městě a poté až do rána nejelo ani ťuk.
 |
| Odkaz na záznam trasy (Google Docs) |
Komentáře