Rozhodnut včera, že přítelkyni udělám radost, jsem ji vytáhl na Zličín s úmyslem pořídit novou postel. Po asi dvou hodinách vybírání bylo jasno, ale nastala potíž s odvozem, protože už je tak nějak zvykem, že když potřebuju auto, tak žádný prostě v dosahu není. Naštěstí měl čas Pásovec Lomeno Mravenečník, který byl ochotný zajet pro mne a mou novou postel, tak abych mu nekomplikoval život, přejel jsem ze Zličína na Černý Most.
By člověk nevěřil, jak dva běloši, v Golfu a s kufrem narvaným krabicemi, mohou být doslova magnetem na policajty. Sotva jsme sjeli z okruhu, tak nás stopla jedna hlídka, kterážto zkontrolovala doklady řidiči a konstatovala, že máme trochu malý auto na převoz dvoumetrové postele :) Nicméně nechali nás být, protože nebylo co pokutovat. Náklad, leč s pootevřeným kufrem, byl řádně upevněný. Sotva jsme však vyjeli, tak u Edenu, se nám na prdel přilepila druhá hlídka, která už ale naštěstí pouze šmírovala. Nejspíš díky tomu, že jsme nezačali ujíždět, nás o dva bloky dál, náš doprovod opustil. Ono asi někoho včera hledali, protože obecně bylo policistů v ulicích víc než je zvykem. Díky bohu zbytek cesty, už proběhl bez policejního dozoru, takže jsme ty kradený šperky a diamanty, mohli nepozorovaně předat překupníkovi. Ne, dělám si samozřejmě srandu.
Natěšený, že mám doma svou první opravdu vlastní postel, jsem se rozhodl, že “Bejby, už nebude spát na zemi” a ještě dnes dám ležení dohromady. Doma, ostatně už bylo vše nachystáno, protože Iva byla zrovna tak natěšená, jako já. Jako takový bonus pro zpříjemnění naší práce, jsme se domluvili, že to pojmem ve velkém, takže zatím co já jsem jel na Černý Most, Iva se stavila na Národce a koupila Bohemku a pizzu od týpků s kebabem.
Všechno vypadalo v pohodě. Krabice obsahovali opravdu všechny díly, které byly potřeba pro složení a dokonce i dokumentaci, takže se zdálo, že to bude jenom o tom, jak si to člověk připraví a pak to lego prostě složí dohromady. Jenže to by nebylo ono, kdyby se všechno obešlo bez komplikací.
Když jsem poskládal dohromady rám postele. Což celý zabralo díky promyšlenosti Ikeáckýho sytému, ani ne 15 minut. Bouchli jsme šáňo, připili na naši novou skoro postel a pojedli jsme pizzy. Ta byla trochu vysušená, protože jsem navrhl, aby byla do mého příjezdu uchována v troubě. Víte jak? Když otočíte kolečkem, tak se zapne plotýnka v horní části trouby a já jsem tak nějak žil v domnění, že by to šlo využít právě pro údržbu, třeba pizzy, v teple, aby tak rychle nevychladla a třeba za hodinku byla ještě poživatelná. No, tak za hodinku opravdu nevychladla, ale poživatelná byla opravdu, jen stěží. Byl jsem však odhodlaný, že tenhle večer mě nic nerozhodí, takže když mé oči padli na pytlík plný šroubků, jež měli pouze křížový zářez, v klidu jsem se odebral do skříně s nářadím, kde jsem žil v domnění, že se nachází křížový šroubovák.
Tam nebyl. Nebyl ani v šuplíkách u počítače. Nebyl ani v šuplíkách pod televizí a dokonce ani v mém batohu, kde většinou zapomínám většinu nářadí, což se ukázalo jako praktické zapomnění, ale i tato metoda selhala. Během 10 minut šmejdění po bytě, mi prostě nezbylo nic jiného než konstatovat, že náš byt, je bezkřížovo šroubovákový. Nu což. Řekl jsem si, že se bez něj prostě obejdu. Dojedl jsem si pizzu a vrhl jsem se do přípravy lišt, které se upevňují do útrob postelového rámu, aby se na ně mohli položit rošty. Optimismus mě neopouštěl, protože jsem měl po ruce kapesní kudličku, jež obsahuje i malý plochý šroubováček, který perfektně sedl do drážky šroubků, takže nebylo pochyb, že mi v uchycení lišt, už nic nezabrání.
První šroubek zapadl dobře, druhý také a já si liboval, jak to zase po krátké přestávce pěkně odsýpá, když tu náhle jsem postřehl, že se šroubováček na mém kapesním nožíku nechová úplně typicky. U některých šroubků bylo potřeba zabrat a v tu chvíli nožík tlak nevydržel a zavřel se. Říkám si, že jsem slaboch, když neudržím nožíček, aby se nezavřel. Otevřu jej a druhý pokus. Dopadl úplně stejně jako předchozí. Jakmile jsem zabral, při dotahování šroubku, tak se kudlička zavřela. Zvedl jsem jí do výše očí a všiml si kde je problém. Nejspíš z nějakého mého dřívějšího snažení, byla již kudlička jetá a šroubováček prostě otevřený nedržel. Stěny, které tlačí jednotlivé nožíky k sobě, aby se právě, tak snadno nezavírali, byly nějakým tlakem roztaženy a posledními pokusy se prostě dodělaly. Nebylo však zbytí. Po důkladné prohlídce bytu byl tohle jediný nástroj, který pasoval do šroubků a hrdost mi prostě nedovolila, v polovině práce, přestat. Polkl jsem to a vrhl se do upevňování dalších šroubů, kterých na každé straně bylo v liště dohromady osm. S každým záběrem jsem krotil ten zpropadenej šmejd, aby se nezavíral a doufal, že se neulomí nebo něco podobného.
To co zprvu vypadalo, že budu mít sfouknutý během hodinky se kurevsky protáhlo. Začal jsem v deset. Nyní, když jsem se podíval, bylo dvanáct. Ano, ty zamrdaný lišty mi trvali bez mála hodinu a půl. A to ješte nebyl konec. Zbývaly plíšky na uchycení středového rámu a k nim se museli připevnit takové malinké lištičky, které mají nejspíš za úkol držet bočnice v rovině, aby neměli tendence se uhýbat. To zabralo další hodinu a půl, protože nožíkošroubovák se vzpouzel čím dál víc a to nemluvím o tom, že podpůrné lištičky, které se připevňovali k velkým bočním lištám, měli užší dírky, takže šrouby jsem do nich doslova vnutil a to nejen silou fyzickou, ale i silou vůle. Temná strana síly musela pocítit doslova erupce, jak jsem se přemáhal, abych tu hovadinu nerozkopal na malé třísky a nevyházel to z okna na vřeštící bezdomovce na zastávce. Když jsem se však podíval na přítelkyni, jež s každým pokrokem byla dojatější a natěšenější na výsledek, musel jsem to polknout a setrvat. Ostatně už mnoho nezbývalo.
Rošty díky bohu obsahovali kopletní sadu, jak šrouby, tak imbus, takže jejich skládání už byla brnkačka. šlo to teda pomaleji, ale výsledek už začínal být opravdu viditelný a to co ještě před nějakýma čtyřma hodinami bylo jen v představách, dostávalo skutečnou podobu. Jako na fotce v úvodu (na FB).
Nemohu na sebe však nebýt hrdý, ne po takovimhle utrpení. Vždyť jsem postavil postel s pomocí kapesního nožíku. Jestli, ale ještě někdy řeknu takovou hovadinu, jakože se bez křížového šroubováku obejdu, tak si dám přes držku, abych takový hovadiny už nikdy víc nevypustil z úst.
Komentáře